Ještě jsem ani po onom vyletění nedopadl zpět na zem a už mi začaly docházet některé souvislosti. Tohle totiž nebyl vyhazov pro nic za nic, šlo o odchod čestný a spravedlivý. Je smutné, že na mnoha vysokých šklách učí pedagogové, kteří vyhazují dle tajuplných pravidel, kterým rozumí jen oni sami. A nebo hůř: podle toho, že se špatně vyspali, pohádali s manželkou či manželem nebo prostě že mají všeobecnou českou "blbou náladu".
Můj dnešní výlet byl jiný. Dopředu jsem věděl, že to dopadne blbě. Kdybych se raději byl býval koukal raději do papírů, než vrtal poličky do zdi. Kdybych byl býval to víno radči nepil a pak brzo neusnul. Kdybych se radči učil pořádně předem, než před zkouškou ráno. Oj oj oj, ja nebich mešuge.
Ne, nešlo o zkoušku z jidiš, ale z hebrejštiny biblické. Je to krásný a tajemný jazyk, do jehož kouzla je (alespoň pro mě) velice obtížné proniknout. To tajemné a krásné se totiž skrývá pod pro Čecha velmi neprůhledným písmem, které vypadá "jako rozsypaný čaj", jak konstatoval jeden člověk mě blízký. Ještě štěstí, že se nemusím učit čínsky. Hebrejština je pro dostatečné zahlcení mozku dostatečným oříškem. Tedy soudím podle mozku svého. Je mi jasné, že obyvatel Izraele mluvící ivritem nemá ani s biblickou hebrejštinou sebemenší problém. Pro nás Evropany je to však zcela jiný svět. Svět obestřený tajemstvím.
Nejtajemnějšími pro mě dnes se stala nepravidelná slovesa tohoto jazyka. Mám někdy až podeřzení, že staří Izraelité tenhle jazyk vymysleli natolik složitě nepravidelný proto, aby to nikdo po nich nerozluštil. U mě se jim tento záměr výborně daří. Koukám na slovo napsané na tabuli, je to jen kraťoučký tvar nějakého slovesa, ale koukám se zjevným nepochopením.
Vyučující je trpělivý. Snáší mé marné pokusy z tvaru "Jiggal" vykřesat sloveso o základu N-G-L; G-J-L i G-V-L. V tonoucí naději vymyslím i tvar G-L-L, který by sice byl teoreticky možný, prakticky však neexistuje.
Na správné řešení mě tedy musí "dokopat" vyučující. G-L-H. Jasně. Třetí písmeno je laryngála, a ta si vypadává, kde chce. No jo, jenže to asi nebude stačit. Kde že vypadává? Před samohláskovými koncovkami. Ta tam žádná není. Před sufixem. Taky nic. Na jusiv mě musí opět navést zkoušející. Jo, ten by to mohl být. Ale co tadyta tečka v tom G. Aha, další problém. Něco tam zmizelo. Asi na třetí pokus spása – zmizelo N. Jenže kde se tam vzalo? Jo, jistě, v Nifalu, který předsouvá N před sloveso.
Nebylo už potřeba ptát se mě na překlad. Bylo téměř jisté, že bych si ve zkušebně stejně nevzpomenul. Venku mě to pak samozřejmě došlo, G-L-H má význam "odkrýt, odstěhovat"…a tucet dalších významů. Vyučující to proto zkusil jinak: Jaké další nepravidelnosti má třída tercie H? Někde v té hlavě to je. Jenže kde. To, že se mění v pasivním participiu Qalu na původní J, mě v tu chvíli vůbec nedocvaklo. A jakou že má koncovku v infinitivu? Et – říkám sebejistě; Ot – zní zdrcující odpověď.
Tak už je to jasné. Takže příště, Vojtěchu. Odcházím, částečně s pocitem "zpráskaného psa", ale to je nesmysl. Výlet jsem podnikl jen a pouze vlastní vinou. Vyučující se (jak jsem se pokusil naznačit v předchozích, zcela nesouvislých odstavcích) snažil do poslední chvíle dokázat mi, že něco umím. Přesvědčit ho o opaku se podařilo mě.
Každá zkušenost do života je dobrá. Některé z nich bolí (samozřejmě, že neřadím nepovedenou zkoušku k nejbolavějším životním zážitkům – neprožil jsem si vůbec nic z hrůz jiných lidí). Ale zrovna tahle zkušenost je docela velkým pozitivem. Minimálně pro příště vím, že jít na zkoušku s pocitem: "Já to neudělám, nemá to ani cenu zkoušet", je pitomost, která sice dokáže splnit, co zaslibuje, ale jen vlastní vinou. A zůstává také pocit, že zkoušející, kteří hodnotí studenty podle své nálady, jsou snad opravdu v minoritě. Zbývající jsou těmi, kdo zkouší doopravdy spravedlivě. Ještě větší pocit ze spravedlnosti má člověk právě na zkoušce z hebrejštiny, když si pak může přečíst: "Hospodin kraluje, zajásej, země, radujte se četné ostrovy! Spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu."