Reklama
 
Blog | Vojtěch Basl

(Zcela výjimečně) souhlasím s Tomášem Halíkem

Už dlouhou dobu, co je Tomáše Halíka plná televize, mě nenapadlo, že bych s ním mohl ještě někdy v nějaké záležitosti souhlasit. Na můj vkus se vyjadřuje k příliš mnoha tématům a příliš často. A asi je lehce bláznivé psát zrovna na blog Respektu, že nesouhlasím s Erikem Taberym, ale právě s Tomášem Halíkem. Nicméně po poslechu debaty vedené Martinem Veselovským mám tento pocit ještě silnější.

Nepatřím k lidem, křeří by si okamžitě vylepili na tričko transparent a vyfotili si ho na internet. Vadí mi na tom ta davovost – dělají to všichni, tak já budu taky honem Charlie. Některým lidem se to už dokonce nevyplatilo: na internetu si to nejspíše za svůj vřelý vztah k výši ruských daní „vyžral“ Gerard Depardieu, který po několikerém photoshopování na internetu sděloval, že je Chablis (odrůda suchého bílého), či rovnou Bourré (ožralej). Myslím si, že nechat se vláčet davem ve víru emocí, aniž bych měl dostatečné informace, nikdy není k dobrému.

Už minulý týden se dle mého soudu velice korektně v rozhlase vyjádřil Václav Malý, když řekl, že „satira patří do společenského života. Ale její autoři také musí mít v sobě kodex.“ V podstatě totéž říkal jinými slovy Tomáš Halík v tom tolik komentovaném komentáři.

Zaznělo už spousta názorů na to, proč je kdo Karel. Mezi nimi i názory typu: „Jsem Charlie, protože nechci, aby nás tady všechny pozabíjeli. To radči vezmu svoje děti s sebou na střelnici a naučím je střílet.“ (volná parafráze nejmenovaného blogu na Idnes.cz).

Reklama

Společnost se ráda dělí na padouchy a hrdiny. Možná to máme z detektivek či bondovek. Ale reálý svět není knižní či filmová MI6 versus Spectrum. Realita je daleko barvitější. Dát někomu nálepku padouch, zloděj, nepřizpůsobivý, nemakačenko etc. je hrozně jednoduché. Stejně jako je velmi jednoduché vytvářet obraz hrdiny – každá doba je má, ať se bude jmenovat Stachanov anebo Kozina. Hrdinové jsou potřební pro naši psychiku v jakékoliv těžké době jako posila, to ostatně velmi dobře věděli autoři Bible i Koránu. Jenže hrdinové jsou také velmi snadno použitelní jako nástroje jakékoliv propagandy.

Pokud se nám opravdu důkladně podaří onálepkovat všechny muslimy jako padouchy a všechny „naše“ jako hrdiny, tak tím jen roztočíme celé kolo na vyšší obrátky.

Pro mě není hrdinou ten, kdo uráží víru někoho jiného. Zavraždění novináři jsou pro mě obětí tragédie, ale ne hrdiny.

Samozřejmě je zcela nesmyslné ustupovat násilí jakéhokoliv druhu. A je vcelku pochopitelné, že jsme zděšení, když se takové věci dějí v „naší bezpečné staré dobré Evropě“. To solidarizační heslo mimo jiné vyjadřuje soustrast těm, které tahle tragédie postihla. Ale proč se identifikovat s něčím, co vlastně představuje odklon od kulturní tradice, na které stojí Evropa? Ještě před pár dny to byl v podstatě menšinový žánr, a teď jsou všichni Charlie – takže všem se najednou líbí někdy doopravdy blbé a hodně urážející karikatury náboženství? Anebo, což je pravděpodobnější, se prostě nechali strhnout davem, který si hromadně vylepuje bytí Karlem všude, kde to jde?

Tomáš Halík v diskusi s Erikem Taberym řekl jednu větu, se kterou souhlasím beze zbytku: „Rasa, náboženství a národnost jsou tři věci, které se nemají urážet.“ V této větě není implikováno, že ostatní je urážet v pořádku. Lidé by se neměli navzájem urážet ani ve smyslu činném (urazit někoho), ani v trpném (urazit se na někoho). Pokud je někdo náchylný k tomu se nechat urazit, dotkne se ho i úplná blbina, myšlená zcela nevinně. Je-li někdo urážející se z principu, naštve kadžého. A kombinace obojího při střetu kultur může končit (a mnohdy končí) špatně.