Tenhle snímek ale asi nepatří do „nové vlny“. V daném kontextu působí spíše jako studená sprcha. Hlavní hrdina je nadšená pomocná stráž VB. Nehledě na to, jak Lubomír Lipský tuto postavu zkarikoval (více už to snad ani nebylo možné; nejvýstižnější komentáře na serverech hodnotících filmy roli popisují jako příklad na téma „dej blbovi funkci“) z filmu trčí mnoho skutečností, které vypadají spíše jako o dekádu dříve. Sem tam si někdo posteskne, že se po únoru nedal k bezpečnosti, jen velitel VB (Ijla Prachař) si posteskne opačně, že se na to tenkrát nevykašlal.
Prvorepublikové hvězdy tady hrají senilní stařenky (Věra Ferbasová) nebo servilní muzejníky (Jiří Dohnal). Samozřejmě, Vébáci jsou (narozdíl od přitroublé pomocné stráže) čistě pozitivní hrdinové a lumpy nakonec (mimo záběr) všechny pochytají. A právě „lumpové“ jsou to, co mě na snímku zaráželo nejvíc. Jde totiž o partu složenou z českých pomahačů zákeřných německých revanšistů (pomocný strážný jim omylem s loupeží pomůže a pak k nim omylem připočte dvě dámy, co byly v Československu na pozvánku nějaké nadnárodní organizace).
Právě vztah k cizincům, zejména pak Němcům, se tady nejvíc neslučuje s realitou. Objevují se ty nejprimitivnější nálepky – revanšismus, zakopané německé cennosti (reprezentované takovou blbostí, jako je krabička od sirek), skupování starožitností, povýšenectví nad Čechy (luxusní penzion, kde se Čech ztratí a česky nedomluví).
Proč to celé rozebírám, když v kontextu i šedesátých let vlastně nejde o nic výjímečného? Protože dnes mnoho lidí na tuto dobu vzpomíná s nostalgií a v jejich myslích se vlastně nic z popisovaných skutečností pořádně nezměnilo. Tady v Sudetech jsou Němci mnohými lidmi vnímání ještě pořád jako čistě nepřátelský živel, který to tady opanoval, ačkoliv to vždycky bylo české, za války nás drtil a my jsme je pak spravedlivě vyhnali a vzali si, co bylo naše.
Myslím si, že ani příliš nepřeháním – mnohokrát jsem se již setkal s podobnými názory nejen u lidí, kteří buď přímo zažili odsun, anebo byli vychovávání socialistickým výkladem dějin.
Filmy a seriály především z doby normalizace, ale i starší, s nadšením sledují mnozí při dnešních reprízách a v podstatě nemají problém s výkladem, který se v těchto dílech podává.
Je to však do budoucnosti udržitelné? Jak bychom asi reagovali my, kdyby nás dnes někdo vyhnal z toho, co považujeme za svůj domov, nechal nás vzít s sebou tak 40 kilo věcí, naházel nás do dobytčáků a odvezl někam úplně jinam (když jsme ti Slované, tak asi někam na Ukrajinu)?
Nezpochybňuji žádné válečné zločiny spáchané Velkoněmeckou říší. Ale proč i tolik let po válce jsou lidé, kteří za nic nemohli a byli sprostě vyhnání, ačkoliv tu žili po celé generace, vnímání téměř výhradně jako ti, kdo si to prostě zasloužili? Proč je stále takový problém mluvit o těch Němcích, které nějací mladíci se samopalem organizovaní v RG na konci války postříleli a zaházeli hlínou?
Odvážíme se někdy o těchto věcech mluvit otevřeně a pracovat s fakty, anebo se budeme donekonečna ujišťovat, že jsme vlastně my nic zlého neudělali?
(Berte tento komentář prosím jen jako malý výkřik do tmy bez ambicí udělat více světla)