Šedivá ale nebylo to nejhorší,
co viselo ve vzduchu. Tím bylo mlčení. Mlčeli
všichni, kdo tam stáli. V očích měli všichni
stejnou prázdnotu a vůči sobě navzájem byli naprosto
lhostejní. Nevšímali si druhých, jakoby oči
ani neměli. Hleděli tupě a prázdně. Co taky chcete dělat
jiného při čekání na tramvaj?
Při tom „koukání do
nikam“ si nikdo z nich nevšiml, že uprostřed mezi betonovými
panely tramvajové trati roste malá kytička. Kdoví,
co to bylo – snad petrklíč, bledule nebo podběl. V té
šedi všude okolo vypadala jako zjevení. Zjevení,
které nikdo nevidí.
Možná tam kvetla už několik
dní. Kdo to má vědět? Kdo tady ještě počítá
čas? Už dávno neplatilo, že „čas jsou peníze“,
dokonce už ani, že „čas si vymysleli lidi, aby věděli od kdy
do kdy a co za to“. Čas bylo jen něco, co se neúmorně
vleklo. Co bylo stejně šedivé jako všechno okolo. Možná,
že už se i zastavil, nikdo se o něj nestaral. Tramvaje jezdily
odnikud nikam, pokud tam ovšem ještě vedly koleje.
Mezi těmi všemi lidmi se najednou
objevil člověk. Nevěděl, jestli se mu to zdá, nebo jde o
skutečnost. Najednou tu kytku viděl. Kvetla si tu, betonem
nerušena. Nevadily ji ani mraky, ani tramvaje, ani ty šediváci
kolem. Prostě si jen tak kvetla. Člověk vystoupil z davu. Jak se
dalo předpokládat, nikdo si ho nevšímal. Každý
hleděl dál do své prázdnoty. Člověk přišel
až ke kytce. Stál nad ní a prohlížel si ji.
Dva kvítky, pár lístků. Nic víc. Ještě
chvíli na ní hleděl, a pak ji beze slov zašlapal do
země.