Jde zdánlivě o prkotinu –
jakési „tyčky“, kterými zákazníci a
zákaznice ohraničují své nákupy běžící
po pásu pokladny. Tyto tyčky mohou mít nejrůznější
formu: od prostého kusu dřeva s rustikálním
vzhledem, po nejrafinovanější tvary a materiály. Je
pravda, že přílišné nápaditosti si výrobce
většinou neklade, spokojí se i s nápisem: „Další
nákup“ nebo s upozorněním na možnost použití
platební karty.
Proč ale toto vše píšu? S
touto „pokladní tyčkou“ se totiž pojí mnohdy
urputné boje. Založené jsou na otázce, kdo je
odpovědný za položení tyčky před a za nákup.
Zde je možno nakupující obyvatelstvo rozdělit do 4
základních skupin. Příslušník první
skupiny zásadně klade „tyčku“ před svůj nákup,
ale již ne na jeho konec. Odpovědnost za konec svého nákupu
tak přesouvá na osobu následující. Člen
druhé skupiny právě naopak klade „tyčku“ zásadně
jen na konec vlastního nákupu a odpovědnost za
frontální linii podle něj má předcházející
nákupčí. Třetí typ platícího
zákazníka zásadně ohraničuje svůj nákup
z obou stran, a to zásadně co nejdříve. Velice často
se u něj vyskytují pobouřené pohledy na přecházející
či následující osoby, pocházející
většinou ze čtvrté skupiny. Ony osoby totiž většinou
lehce pohrdají již dříve vyjmenovanými
skupinami, a tyčkový způsob ohraničování
nákupů zásadně bojkotují. Vycházejí
přitom z předpokladu, že pokud mezi nákupem svým a
nákupem sousedovým nechají dostatečnou mezeru
přirozenou bez použití tyčky, nákupy jsou dostatečně
odděleny.
Příslušníci jmenovaných
skupin mezi sebou často vedou nesmiřitelné boje. Jde však
ve většině případů o boje nonverbální, ve
kterých se vyskytují již zmíněné
pobouřené pohledy, zdvižená obočí či ohrnuté
rty. Může také dojít ke konfliktu, kdy „tyčku“
současně uchopí dvě soupeřící strany.
Pravda, nikdy jsem ještě neviděl, aby konflikt přerostl do roviny
fyzického útoku. Představa dvou zákazníků
či zákaznic bojujících mezi sebou namísto
meči „tyčkami“ je však velice zajímavá. Kdo ví,
třeba se v našich krásných nákupních
centrech co nevidět dočkáme i takových soubojů.
Přínosem by možná bylo
vybavit každou tyčku „pravidly používání“,
kde by bylo jasně řečeno, zda je ji povinen před či za nákup
položit ten či onen zákazník. Byly by zde také
stanoveny sankce za nedodržení pravidel. Jsem přesvědčen,
že v systému české legislativy by takový
předpis svoji absurditou nikoho příliš nevzrušil.