Reklama
 
Blog | Vojtěch Basl

O setkání

Je to už tak zařízeno v životě lidském, že když člověk už moc skuhrá a zaobírá se svými malichernými starostmi, přijde setkání. Setkání s člověkem, který prožil nebo prožívá starosti a strasti mnohem větší, a přesto neskuhrá, nenadává a nepláče. A ani nesnáší svůj úděl s pocitem, že se stejně nic jiného, než trpět, dělat nedá. Svůj život žije tak, jak jen nejlépe dovede. A jeho radost z maličkostí dokáže přebít hořkost toho, co změnit nedokáže.

Určitě patřím k prvně jmenovanému typu člověka.
Celkem vzato mi nic nechybí – žiji v relativně pokojné
době, mám co jíst a kde bydlet, peněz mám
někdy i nadbytek. Studuji školu, kterou jsem si sám vybral a
studium mě baví. A navíc – je mi necelých
pětadvacet let, takže celý život mám ještě před
sebou.

Přesto se někdy „utápím v depresích“
kvůli úplným malichernostem (nebo spíš
pitomostem). Hledám, co zase nevyšlo, nevychází
nebo nevyjde. Dumám, proč to nevychází, ale na
nic stejně nepřijdu. A právě to je moment, kdy někoho
potkám. Někoho, kdo mi jen tak mezi řečí začne
vyprávět svůj životní příběh.

Toho pána jsem potkal jak jinak než náhodou. Na
fakultě na chodbě, seděl vedle u stolu. Původně se chtěl jen
zeptat, kde najde pedagoga, který mu má zapsat zápočet.
A pak se rozpovídal, zřejmě ve mně našel člověka,
kterému je možné se svěřit. Nevím, co ve mně
budí v lidech takovou důvěru, ale zvlášť starší
generace (myšleno nad 60 let) mě bere minimálně jako
„dobrou vrbu“ a „celkem sympatického mladíka“.
Je to (aspoň doufám) dobrý předpoklad pro povolání,
které chci vykonávat: studuji totiž teologii, abych se
jednou snad stal knězem.

Reklama

Tak i tenhle účastník „univerzity třetího
věku“ se mi začal svěřovat. Jeho vyprávění bylo
přibližně stejně souvislé jako text tohoto zamyšlení.
Byly to spíš střípky vzpomínek na to, co bylo.
Retrospektivně. Ten příběh by se dal popsat asi takto:

Jeho život byl plný zlomů, stejně jako u většiny lidí
jeho národa. Náhodný vypravěč byl totiž žid.
Narozen ve třiatřicátém si hrůzy války prožil
už ne jako malé dítě, ale jako chlapec s plným
vědomím hrůz, které se okolo něj děly.

Otec zahynul v Terezíně. On s matkou byli zavřeni v
koncentrečním táboře v Brně (pobočka tábora
Auschwitz – Birkenau). Přežil z rodiny jako jediný. Řekl
mi, že asi zázrakem.

Po válce vystudoval učitelství. Ale život mu pro
změnu začala komplikovat StB. Učit nesměl. Proto pracoval jako
úředník na brněnském výstavišti. Ale
ani tam mu nedala „Bezpečnost“ pokoj. Sledován byl prý
bývalými důstojníky StB ještě okolo roku
1992. Zažil bezohlednou likvidaci brněnské synagogy na konci
totality (o které nám nyní ČSSD tvrdí,
že totalitou vůbec nebyla).

Tohle všechno mi však nevyprávěl člověk zdeptaný
osudem, ale plný optimismu. I když je v důchodu, na život
nerezignoval. Nestal se důchodcem vysedávajícím
u televize a nadávajícím na kde co. Studoval na
Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci a
teď studuje tady v Praze, na Husitské teologické
fakultě UK judaistiku. Ve svých téměř pětasedmdesáti
letech je aktivnější student než já, o půl století
mladší.

A proč tohle všechno píšu? Možná vám ten
příběh připadá jako stokrát opakovaný,
jako něco, co si můžete přečíst v každé učebnici
dějepisu. Já si to ale nemyslím. Osud každého
člověka je naprosto jedinečný a nikdy se nedá plně
vyjádřit psaným slovem, natož škatulkováním
do kapitol školních učebnic. Já jsem si z tohoto
setkání rozhodně odnesl hodně. I vědomí, že
nemá cenu trápit se malichernostmi ve vlastním
životě. Vždycky totiž jde koukat dopředu, dívat se s
opravdovým optimismem na to, co přijde. A ne čekat vždycky
jen to nejhorší.