Pokud se vám zdá, že jsem ten úvod přehnal,
máte naprostou pravdu. Je to asi až moc. Jenže když se něco
přežene, lépe vyniknou věci, které by nám
jinak přišly normální. Řeč je o civilizační
chorobě, zvané nákupní horečka. Nutno
podotknout, že slovo „horečka“ se tím, co označuje, už
příliš nehodí do tohoto pojmu, proto bych asi
navrhoval začít užívat spíš pojmu
„nákupně-davová psychoza“. Ono se totiž už dávno
přestalo jednat o nějakou lehkou chorobu, která by se
„vyléčila“ několika návštěvami malého
supermarketu. Jde v pravém slova smyslu o skupinové
šílenství, které má úžasnou
schopnost zasáhnout i ty, kteří jsou skálopevně
přesvědčeni o své imunitě vůči němu.
Toto je příběh jedné mé cesty za slevou. Co
bych si nalhával (cenu to stejně nemá), i já
spadám mezi ty, kteří jsou sice schopní sami
sebe přesvědčovat, že slovo „hypermarket“ patří
zhruba mezi „hnůj“ a „peklo“, ale přesto jsou také
schopní neodolat „vábení divočiny“ a
vyrazit na průzkum pražských periférií typu
Černý Most či Zličín. Inu, 2. ledna roku 2008 jsem
neodolal a ocitl se na lince metra B. Předpokládám, že
nemusím nikomu říkat, jak dlouho jede „béčko“
na konečnou. Dlouho. A protože štedrý Jéžišek
nadělil i do mé schránky předplatné Respektu,
otevřel jsem a četl. Zlomyslně absurdní úděl tomu
chtěl, že jsem otevřel na stránce s článkem
„Zrození, smrt a nákupy“. Musím říct,
že to byl nejlepší článek z The Economist, jaký
jsem v Respektu zatím četl. Jenže začíst se cestou
do nákupního předměstí do článku o
tom, jak původem polský žid Victor Gruen vynalezl pro
Ameriku a posléze pro celý svět právě tento
fenomén, to je opravdu specifický druh „Božího
humoru“. Někdy dost černého, nutno dodat.
Absurditám tohoto krásného lednového
dne tím však měl být teprve začátek. Konečná
stanice metra Zličín je místem smutným. Člověk
vyleze rovnou na asfaltové autobusové nádraží,
za kterým kromě jedné nepříliš vzhledné
budovy nevidí skoro nic. Když však jen trochu pootočí
hlavou, jeho pohled spočine na majestátním obchodním
centru. Tam jsem ale nemířil. Ne, že by mě odradil ten
zmiňovaný článek, můj cíl byl jinde.
Kamarádka mi poradila, že prý kdesi daleko, za
desatero stanicemi metra, existuje tajemný obchod s výprodejem
„skandinávského“ nábytku. Snad proto, aby
těžil z popularity svého „velkého skandinávského
bratra“, zvolil pro svůj název rovněž slovo o 4
písmenech, lišící se pouze o jedno. Ke všemu
ještě stejnou barvou a fontem. Na první takovou krásnou
ceduli člověk narazí asi po deseti metrech od metra.
Zaraduje se, že cíl je blízko. Ale není. Musí
se přejít celé to autobusové nádraží
a pokračovat dál, zhruba tam, kde lze jen tušit směr,
kterým ukazovala ta zatracená cedule. Tak jsem šel.
Nedbal jsem na to, že jdu po ulici vypadající, jako by
nikam nevedla. Po chvíli mě však po stejné cestě
dostihly pochybnosti. Naštěstí, chvíli po nich se v
protisměru začal blížit domorodec. Sláva! Ztracen v
pustině Zličína nezůstanu! „Jo, to musíte rovně,
támhle doprava a pak už to uvidíte…“, řekla milá
paní a já se s poděkováním a s novou
nadějí vydal dál. Skutečně jsem podle její
rady zahnul doprava a po chvíli zahlédl i další
ceduli! Jenže ouha, ta je přesně na tom místě, kde končí
chodník, jaksi záhadně „v nikde“, pokračovat se
dá jen po druhé straně silnice, kde v tu dobu není
zrovna mrtvo. No co, nějak se mezi auty prokličkuje, jen když se
dostanu dál. A už je to tady, je tu jakási venkovská
náves, snad původní Zličín. Nádherná
typizovaná samoobsluha hlásající
čechovietnamštinou „NOVÉ OTEVŘENO“ a vybízející
k nákupu „TEXTILU, KABELEK, BOT a DOMÁCÍCH
POTŘEB“. Co je pozoruhodné, v názvu po předchůdci
zůstalo i ono slovo „SAMOOBSLUHA“, snad aby nalákali i
staré dobré zákazniky zvyklé na
komunikaci typu „jdi do sámošky“!
Vedle „sámošky“ také typizováná
trafika, prostě náves jak má být. A protože
široko daleko ani noha, ani další cedule, nezbývá
než se znovu zeptat, a to trafikanta. „Jedině doleva a doleva“,
řekl. Řekl to s nechutí, jako by ten den odpovídal na
stejný dotaz asi tak po sté. A jak měl vývoj
ukázat, řekl to i se značnou zlomyslností. Vedle
trafiky jsem uviděl autobusovou zastávku. Pohled na označník
mě vnuknul myšlenku, že sem určitě jezdí autobus právě
z toho autobusáku u metra, a že aspoň zpátky se můžu
svézt autobusem.
Na radu trafikanta jsem šel doleva. Asi po dvou stech metrech
jsem zahnul zase doleva a po překonání obecního
trávníku a přiléhlého zábradlíčka
(jinak bych musel jít mezi kamionem a kamionem) jsem se dostal
k bráně vysněného areálu. No upřímně,
vypadalo to spíš jako vjezd do JZD nebo STK. Protože cesta
za vraty vedla opět vlevo, už na začátku mě napadlo, že
končí nedaleko zastávky, kde jsem stál před
chvílí. Taky že jo. Z parkoviště před obchodem je
ta zastávka vidět. Člověka v tu chvíli ale nanapadne
ani proklínat trafikanta, ani proklínat vlastní
blbost. Je rád, že je v cíli.
Jenže…vstoupil jsem do obchodu. Na druhý pokus, protože
skutečný vchod mému pohledu zakrýval
přistavený kamion a já nevěřícně hleděl do
útrob příšerné haly s nápisem
„nepovolaným vstup zakázán“. Když už jsem
si začal myslet, že je to další vtípek tvůrců
„Českého snu“, objevil jsem skutečný vchod pro
zákazníky. Uvnitř dvě dámy v letech, každá
u svého počítače. Jinak ani noha. Nevešla by se tam
totiž. Mezi jednotlivými kusy nábytku zůstávala
ulička široká asi 30 centimetrů. Postupem dál do
prodejny, která se zdála bezedná, jsem odhalil
několik stylově zařízených pokojíčků. Tedy
stylově tak pro maniaka přes nábytek. Nebylo v nich k hnutí.
Přesto jsem objevil postel, pro kterou jsem se sem vydal. Po
nastěhování do nového bytu totiž už přes dva
měsíce spím pouze na matraci, a rozhodl jsem se dát
dárek svým zádům. Postel jsem skutečně
objevil. Nádhernou, vypadala jak z borovicového dřeva
(co na tom, že je to jen polepená dřevotříska). Ale
pro všechny případy jsem zkusil lehce, opravdu lehce zatřást
jedním z rohů. Viklal se jak stolička, když opravdu dozraje
čas navštívit zubaře. Viklala se celá postel. Odvahu
vyzkoušet si na ni lehnout jsem v sobě nenašel. No co, stane se.
To je určitě tím, že je tak levná. Zkusím
dražší. Jenže tam je to stejné. Aha. Už mě
napadlo, že nejlepší bude pěkně „po anglicku“ zmizet.
Cestou jsem ještě potkal ceduli, která upozorňovala na ceny
za odvoz. U postele, kterou jsem si vybral jako první,
vypadala cena příznivě – asi 210,-Kč. Jenže poznámka
v rohu upozorňuje, že minimalní cena odvozu je 300,-Kč, a
pak je tu ještě tajemná položka „zastávkovné“
– rovněž 300,-Kč. A samozřejmě, pouze po Praze. Mimo Prahu
příplatek za načatých 10 kilometrů.
S pochopením toho, proč jsem byl v obchodě sám,
jsem vyšel ven a po 30 vteřinách se vrátil na
autobusovou zastávku. Rozveselen absurditou tohoto dne rozhodl
jsem se i pro návštěvu většího a slavnějšího
skandinávského nábytkáře sídlícího
na Zličíně. A to i přes to, že jsem začal mít
pocit, že pojem „skandinávský“ v mém
slovníku nahradí do té doby používaný
pojem „šunt“.
Tahle cesta už proběhla úplně normálně. Řidič
si vesele pobrukuje spolu s rádiem o tom, že jeho ovečka má
už dávno spát a ve vozidle probíhá
celkem všední komunikace. Dva kluci, odhadem asi šest let,
živě diskutují o tom, jestli je lepší nákupní
centrum v Česlicích, nebo Letňanech. O kousek dál
teen-ageři probírají nákupy, „kerý sou
prostě super“.
Vchod vedoucí do „velkého bratra“ není
třeba hledat. Prostě se přehlédnout nedá. Stejně
jako se nedá předhlédnout množství cedulí
a poutačů doslova na každém rohu. Tenhle obchod vymýšlel
reklamní génius a je to vidět naprosto všude. Snad
žádný předmět není položen jen tak, vše má
přesně určené místo. Bavil jsem se představou, že
po zavírací době naklusá personál a
vrací vázu s květinou do bodu A235. Vyděsil jsem se
vzápětí tou samou představou.
Nicméně jsem došel do oddělení ložnic (zkratkou
a pokud možno co nejrychleji). A dokonce mi ani netrvalo moc dlouho,
než jsem objevil postel, která se mi skutečně zalíbila.
Co na tom, že je to jeden z kusů, u kterého nelze neuhádnout
prodejce. Co na tom, že stejný kus nábytku už je
ozdobou mnoha domácností, stejně jako dříve
porcelánový jelen na knihovně. Jednou jsem student a
jako takový prostě penězmi zrovna neoplývám. A
jak mě, tak nábytkářskému gigantu je jasné,
že levněji to prostě neseženu.
Postel by tedy byla vytipovaná a změřená. Fajn,
teď už jen sehnat někoho, kdo by byl ochotný dojet do
tohohle blázince se mnou ještě jednou, nejlíp
samozřejmě autem. Ale kdyby jel aspoň se mnou metrem, ve dvou
bychom to snad odtáhli. Sám metrem? Nesmysl.
A teď už jen provést můj husarský kousek. Dostat
se ven bez toho, že bych cokoliv koupil. Kdo z vás byl někdy
v takovém obchodním domě, víte o čem hovořím.
Mě se to ale podařilo. Nevím sice jak, přesto jsem stál
za malou chviličku venku. Volný jako pták. Abych neměl
takovou radost, první co jsem uviděl, byl hošík,
který kope do sedícího holuba. Jeho maminka se
tomu, jak jinak, zasmála.
Postel tedy bude. Možná. Z „obchoďáku“ jsem si
jí neodvezl. Co jsem si odvezl, jsou nezapomenutelné
zážitky, o které se s vámi prostřednictvím
tohoto článku dělím.