Reklama
 
Blog | Vojtěch Basl

Jeden národ, jeden vůdce, jedna kniha … a Jeden svět

"Můj milovaný národe! Udeřila hodina Ruhnama! Vůlí všemohoucího a nejmilostivějšího Alláha, který stvořil tento svět, je rozená v mém srdci kniha, která byla nadiktována duchem národa, jejím mravním pochopením a historickou nesmrtelností." Zdá se to jako závan "temné minulosti"? Ne, jde o stále žhavou současnost.

Těmito slovy začíná kniha Ruhnama – "Kniha duše", Svatá kniha Turkmenistánu. A jejím autorem je, jak jinak, prorok – Sapurmurat Nijazov, zvaný též Türkmenbaši (tedy "Otec všech Turkmenů").

Pro čtenáře Respektu a vůbec všechny, kdo se aspoň trochu zajímají o situaci ve střední Asii a tamních post-sovětských republikách, nebude tento článek ničím objevný. Chci se jen podělit o dojmy po včerejší projekci filmu "Ve stínu proroka " v rámci festivalu Jeden svět .

Film byl promítán v Městské knihovně za účasti režiséra Arto Halonena. Autoři dokázali velice vtipnou formou mluvit a natáčet dokument o něčem tak šíleném, jako je současný Turkmenistán. Dokázali popsat zemi, kterou si my tady na západě dovedeme jen velice těžko představit. Především proto, že se tady o ní nemluví. A nemluvilo se ani ve filmu. Přesněji řečeno – mluvit tam odmítali tiskoví mluvčí, úředníci i ředitelé prakticky všech velkých mezinárodních společností, které v Turkmenistánu podnikají.

Reklama

Dokument byl především svědectvím o tom, jaká cesta pro západní firmy vede k bohatým turkmenských zdrojům. Za života Nijazova byla neskutečně prostá – stačilo přeložit do některého ze světových jazyků text Ruhnamy. Překlad pak nesloužil ničemu jinému, než jako důkaz pro turmenský lid. Moderátoři z turkmenských "televizních novin" pravidelně oslavně hlásili, která další velká země s nadšením čte tento text.

Autoři filmu pravidelně a neúnavně telefonovali právě těm firmám, které nechaly překlady pořižovat. S některými tiskovými mluvčími si již po mnoha desítkách telefonátů i potykali, ale familiérními pozdravy vsřícnost na druhém konci drátu končila. Prakticky žádná z firem nechtěla riskovat, že by měla díky dvojici novinářů nějaké problémy.

Čestnou výjimkou, která vzbudila v sále vlnu smíchu, byl "odvážný český podnikatel", jméno jehož firmy jsem si bohužel nezapamatoval. Není zřejmě důležitá, protože nešlo ani o firmu velkou, ani nadnárodní. V čem se tento "odvážný Čech" jevil důležitým, bylo jeho vystoupení na kameru. Z manažerů všech firem, které reportéři naháněli po půlce světa, jeden z mála, kteří promluvili. Jak po filmu dodával režisér, důležité je, že vůbec někdo promluvil. Dložno říct, že český podnikatel moc cti své republice nepřidal, když řekl, že podle něj prostě "ideologie je ideologie a kšeft je kšeft."

Hlavním "monumentem" filmu byl neuvěřitelný památník Ruhnamě. Památník knize v opravdu nadživotní velikosti, která se otevírá, sama se čte a v noci hraje všemi národními barvami. (Pevně doufám, že film neviděl náš český staronový prezident a nebude chtít v Praze podobný – modrozelenoplanetární – monument také vybudovat). Ale v Ašchabádu patří památník Ruhnamě spíš k "menším" záležitostem. Budovy města v poušti, které přetékaji mramorem, zlatem a především vodou z mnoha fontán (voda je prý v tomto městě dražší než ropa, jak zaznělo v dokumentu), jsou v silném kontrastu se světem, o kterém se nemluví. Se světem mimo hlavní město, kde není ani mramor, ani zlato. Ani sochy Nijazova, které by se otáčely za sluncem. Snad jen ty plakáty, ze kterých Velký Bratr shlíží na každém rohu.

Je to svět, kde se za křivé slovo proti diktatůře zavírá do vězení. V diskusi po filmu Farid Tukhbatullin (turkmenský disident nyní žijící ve Vídni) řekl, že každoročně je zhruba 10 věznů propuštěno na svobodu. Čistě proto, že už se do vězení nevejdou. Při propouštění musí přísahat na chléb, Korán a Ruhnamu, že už nikdy nic zločiného neprovedou.

"Zvedni hlavu, Turkmene! Najdi v sobě více jistoty! Tobě je dáno mnohé! Ale za odměnu ty musíš mnohé dát. Především svou práci, snahu, úvahu, všechno to, čím si tisíce a tisíce generací Turkmenů vysloužily cestu na věčnost. Turkmena velkým Turkmenem udělá pouze Turkmen!" (Ruhnama)

Nijazov zemřel 21. prosince 2006. Zbyněk Petráček tehdy pro Respekt napsal, že "příběh ve čtvrtek zesnulého doživotního prezidenta Turkmenistánu ukazuje, jak původní reformátor, vyzdvižený vlnou Gorbačovovy
perestrojky, propadl osobnímu kultu a despocii. Ba ukazuje ještě víc –
že to vlastně nikomu ve světě nevadilo, že stabilita ve jménu oné
despocie sklízela uznání od Íránu přes Rusko a Evropu až po USA." (odkaz na článek ). Zemřel Velký bratr, muž, který nutil své odpůrce říkat navlas to stejné, co popisoval už Orwell: „Patřil jsem ke zločinné skupině. Nikdo z našeho mafiánského spolku
není normální, jsme úplné nuly, jsme lotři, kteří dokážou jen ničit.“

A co se změnilo "ve zkumavce jménem Turkmenistán" (Jak psal Z. Petráček) od té doby? Jak z filmu, tak z následné diskuse s disidenty ze střední Asie bylo docela jasné, že vůbec nic. Novým prezidentem se stal Gurbanguly Berdimuhammedow, který v době Türkmenbašiho smrti seděl ve vězení. Teď sedí za stolem, kde dřív seděl Nijazov. A co je hrozivé, vypadá dokonce úplně stejně. "Jakoby se prostě jen převtělil do mladšího těla", komentoval jeden z autorů dokumentu. Vlastně, něco se prý přece jen změnilo. Děti v turkmenských školách se již nebudou prý učit nazpaměť pasáže Ruhnamy. Budou se učit z nové knihy, kterou spisuje Türkmenbaši II.