Jenže tenhle koloběh může narušit nejen to, že se usmát na zákazníka zapomene. Horší je, když náhodou zapomene vydat tu zatracenou igelitku. Pokladní si může být skoro jistá, že ji za takové "závažné pochybení" zákazník (zákaznice) patřičně "sjede".
"No a co tašku? Tu mi nedáte?". Jasně, nejsou všichni hned tak hrr. Ale každou směnu se najde někdo, komu fronta napíná nervy tak, že si je musí na pokladní zase povolit. Ona za to přece může, že je ta fronta tak dlouhá. Kdyby tam něco dělala a neflákala se, tak už jsme dávno všichni po nákupu.
Ta slečna paní pokladní vyvedla z míry. Už byla unavená a asi i na ten profesionální úsměv zapomněla. Mechanicky odhodila na pás igelitku. "Děkuju, nepotřebuju ji", zaznělo z druhé strany pásu, "mám baťoh". Usmála se na pokladní. Aspoň někdo. Celej den se musí ona na všechny "tlemit" jak v nějaký pitomý reklamě. Tohle je dneska první člověk, co se usmál na ni.
Každá krásná chvilka jednou skončí. Hned po slečně se přiřítí paní. Nenápadně strčí do kapsy tašku, co se bezprizorně válela na páse a kterou slečna před ní pohrdla. Pokladní markuje její nákup, ale najednou ji paní přeruší ublíženým hlasem: "A igelitku byste mi dát nemohla?"